Tučňáci (řád Spehnisciformes, čeleď tučňákovití Spheniscidae) jsou nelétaví ptáci žijící na jižní polokouli. Výjimku představují tropické populace tučňáků, jejichž areály zasahují až do tropického pásu severní polokoule. Nejseverněji umístěná kolonie tučňáků se nachází na

Tučňáci druhotně ztratili schopnost letu, díky změnám, které z nich udělali výtečné plavce a potápěče.

Mají zavalité válcovité tělo a pohybují se pomocí křídel podobných ploutvím. Kostra křídla je výrazně zkrácená a zploštělá, pohyblivost kloubů je silně omezena (v podstatě je pohyblivý jen ramenní kloub) a ztratily letky. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu. Nohy jsou při plavání používány pouze jako kormidlo. Protože nepotřebují snižovat hmotnost kvůli letu a naopak se potřebují potápět, nemají pneumatizované kosti.

Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se jim silná vrstva podkožního tuku (stejně jako všem vodním savcům; tučňák o váze 5,8 kg má 2,6 kg tuku) a velmi husté peří po celé těle, navíc pečlivě promašťované. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny. Protože je pro ně dokonalý tělní pokryv velmi důležitý, nepelichají postupně, ale vždy jednorázově v období, které tráví na souši. Nové peří jim naroste běhen 2-3 týdnů (u velkých druhů až 6 týdnů). Celou tuto dobu tučňáci hladoví, protože si nemohou nalovit potravu.

Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení (stejně jako alky). Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na slunci.

Protože v mořské vodě je rozpuštěno mnoho soli, musí se jí tučňáci (stejně jako všichni mořští tvorové) zase zbavit. K tomu slouží supraorbitální žláza, jejíž vývod ústí do nosní dutiny a koncentrovaný roztok soli pak odkapává ze špičky zobáku. Zobák je ze stran smáčklý s rohovitými deskami na povrchu.
Skupina tučňáků Humboldtových v Pražské ZOO

Tučňáci se živí převážně rybami, hlavonožci a krilem, v době, kdy jsou na pevnině a líná jim peří, jsou schopni dlouhodobě hladovět (někteří Antarktičtí tučňáci hladoví až 4 měsíce).

Jsou to společenští ptáci, žijící v ohromných koloniích. Jsou monogamičtí a k hnízdění se vracejí vždy na stejné místo. Snášejí obvykle jen jedno až dvě vejce. Hnízdo je maximálně vytlačený důlek vystlaný trávou, nebo kamínky, některé druhy hnízdí v norách, v dutinách skal či pod kořeny. Na vejcích se střídají oba partneři, a oběma se na břiše vytvoří silně prokrvený holý záhyb kůže. Nejdříve sedí samice, zatímco samec je na moři, loví a vykrmuje se (několik dní až týdnů), pak se vystřídají a na moře zamíří zase samice. Dva největší druhy vůbec hnízdo nestaví, protože hnízdí přímo na sněhu a vejce mají jen položené na nohách a překryté zmíněným dobře prokrveným záhybem kůže.

Mláďata se líhnou slepá a porostlá prachovým peřím. Z počátku ho jeden rodič hlídá a druhý loví, později mláďata tvoří „školky“ a loví oba rodiče. O školky se starají buď mladí nehnízdící jedinci, nebo Ti, kteří o svoji snůšku přišli. Rodiče jsou schopni ve školce najít své mládě a krmí jen to. U druhů hnízdících v dutinách, zůstávají mláďata schovaná uvnitř a tudíž školky nevytváří. Mláďata se vydávají na moře až když mají kompletní opeření. Malé druhy dospívají ve 2-3 letech, velké dokonce 5-7 (9).

Tučňáci žijí jen na jižní polokouli (jen výjimečně se populace žijící u rovníku dostanou kousek na sever). Drží se kolem Antarktidy a na pobřežích kontinentů a ostrovů, které omývají studené proudy mířící od Antarktidy na sever. Spolu s těmito proudy se tučňáci dostávají až k rovníku. Nejsevernější populace je známa na Galapágách a i zde jsou hlavně na ostrovech na jih od rovníku.